Edgar Allan Poe - The Raven

Once upon a midnight dreary, while I pondered, weak and weary, 
Over many a quaint and curious volume of forgotten lore, 
While I nodded, nearly napping, suddenly there came a tapping, 
As of someone gently rapping, rapping at my chamber door. 
" ´Tis some visitor," I muttered, "tapping at my chamber door; 
Only this, and nothing more." 

Ah, distinctly I remember, it was in the bleak December, 
And each separate dying ember wrought its ghost upon the floor. 
Eagerly I wished the morrow; vainly I had sought to borrow 
From my books surcease of sorrow, sorrow for the lost Lenore,. 
For the rare and radiant maiden whom the angels name Lenore, 
Nameless here forevermore. 

And the silken sad uncertain rustling of each purple curtain 
Thrilled me---filled me with fantastic terrors never felt before; 
So that now, to still the beating of my heart, I stood repeating, 
" ´Tis some visitor entreating entrance at my chamber door, 
Some late visitor entreating entrance at my chamber door. 
This it is, and nothing more." 

Presently my soul grew stronger; hesitating then no longer, 
"Sir," said I, "or madam, truly your forgiveness I implore; 
But the fact is, I was napping, and so gently you came rapping, 
And so faintly you came tapping, tapping at my chamber door, 
That I scarce was sure I heard you." Here I opened wide the door;--- 
Darkness there, and nothing more. 

Deep into the darkness peering, long I stood there, wondering, fearing 
Doubting, dreaming dreams no mortals ever dared to dream before; 
But the silence was unbroken, and the stillness gave no token, 
And the only word there spoken was the whispered word, 
Lenore?, This I whispered, and an echo murmured back the word, 
"Lenore!" Merely this, and nothing more. 

Back into the chamber turning, all my soul within me burning, 
Soon again I heard a tapping, something louder than before, 
"Surely," said I, "surely, that is something at my window lattice. 
Let me see, then, what thereat is, and this mystery explore. 
Let my heart be still a moment, and this mystery explore. 
" ´Tis the wind, and nothing more." 

Open here I flung the shutter, when, with many a flirt and flutter, 
In there stepped a stately raven, of the saintly days of yore. 
Not the least obeisance made he; not a minute stopped or stayed he; 
But with mien of lord or lady, perched above my chamber door. 
Perched upon a bust of Pallas, just above my chamber door, 
Perched, and sat, and nothing more. 

Then this ebony bird beguiling my sad fancy into smiling, 
By the grave and stern decorum of the countenance it wore, 
"Though thy crest be shorn and shaven thou," I said, "art sure no craven, 
Ghastly, grim, and ancient raven, wandering from the nightly shore. 
Tell me what the lordly name is on the Night´s Plutonian shore." 
Quoth the raven, "Nevermore." 

Much I marvelled this ungainly fowl to hear discourse so plainly, 
Though its answer little meaning, little relevancy bore; 
For we cannot help agreeing that no living human being 
Ever yet was blessed with seeing bird above his chamber door, 
Bird or beast upon the sculptured bust above his chamber door, 
With such name as "Nevermore." 

But the raven, sitting lonely on that placid bust, spoke only 
That one word, as if his soul in that one word he did outpour. 
Nothing further then he uttered; not a feather then he fluttered; 
Till I scarcely more than muttered,"Other friends have flown before; 
On the morrow he will leave me, as my hopes have flown before." 
Then the bird said,"Nevermore." 

Startled at the stillness broken by reply so aptly spoken, 
"Doubtless," said I, "what it utters is its only stock and store, 
Caught from some unhappy master, whom unmerciful disaster 
Followed fast and followed faster, till his songs one burden bore,--- 
Till the dirges of his hope that melancholy burden bore 
Of "Never---nevermore." 

But the raven still beguiling all my fancy into smiling, 
Straight I wheeled a cushioned seat in front of bird and bust and door;, 
Then, upon the velvet sinking, I betook myself to linking 
Fancy unto fancy, thinking what this ominous bird of yore, 
What this grim, ungainly, ghastly, gaunt, and ominous bird of yore 
Meant in croaking, "Nevermore." 

Thus I sat engaged in guessing, but no syllable expressing 
To the fowl, whose fiery eyes now burned into my bosom´s core; 
This and more I sat divining, with my head at ease reclining 
On the cushion´s velvet lining that the lamplight gloated o´er, 
But whose velvet violet lining with the lamplight gloating o´er 
She shall press, ah, nevermore! 

Then, methought, the air grew denser, perfumed from an unseen censer 
Swung by seraphim whose footfalls tinkled on the tufted floor. 
"Wretch," I cried, "thy God hath lent thee -- by these angels he hath 
Sent thee respite---respite and nepenthe from thy memories of Lenore! 
Quaff, O quaff this kind nepenthe, and forget this lost Lenore!" 
Quoth the raven, "Nevermore!" 

"Prophet!" said I, "thing of evil!--prophet still, if bird or devil! 
Whether tempter sent, or whether tempest tossed thee here ashore, 
Desolate, yet all undaunted, on this desert land enchanted-- 
On this home by horror haunted--tell me truly, I implore: 
Is there--is there balm in Gilead?--tell me--tell me I implore!" 
Quoth the raven, "Nevermore." 

"Prophet!" said I, "thing of evil--prophet still, if bird or devil! 
By that heaven that bends above us--by that God we both adore-- 
Tell this soul with sorrow laden, if, within the distant Aidenn, 
It shall clasp a sainted maiden, whom the angels name Lenore--- 
Clasp a rare and radiant maiden, whom the angels name Lenore? 
Quoth the raven, "Nevermore." 

"Be that word our sign of parting, bird or fiend!" I shrieked, upstarting-- 
"Get thee back into the tempest and the Night´s Plutonian shore! 
Leave no black plume as a token of that lie thy soul spoken! 
Leave my loneliness unbroken! -- quit the bust above my door! 
Take thy beak from out my heart, and take thy form from off my door!" 
Quoth the raven, "Nevermore." 

And the raven, never flitting, still is sitting, still is sitting 
On the pallid bust of Pallas just above my chamber door; 
And his eyes have all the seeming of a demon´s that is dreaming. 
And the lamplight o´er him streaming throws his shadow on the floor; 
And my soul from out that shadow that lies floating on the floor 
Shall be lifted---nevermore!


Edgar Allan Poe - Havran
překlad Vítězslav Nezval

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje 
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné - 
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání 
velmi jemné zaťukání na dvéře - a pak už ne. 
"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné - 
jednou jen a pak už ne." 

Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, 
že to bylo v lednu, 
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne. 
Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení 
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné 
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné, 
jež byla mou a teď už ne. 

Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohybá je 
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně; 
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání: 
"Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně - 
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně - 
jednou jen a pak již ne." 

Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase: 
"Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně; 
avšak, byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání, 
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné, 
že jste klepal vy" - a poté otevřel jsem úslužně - 
venku tma a víc už ne. 

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách 
a v strachu, 
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne; 
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení, 
jenom plaché oslovení "Lenoro!" zní zimničně, 
to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničně 
jenom to a víc už ne. 

Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje, 
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne. 
"Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice; 
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne - 
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne;" - 
vítr a nic jiného už ne. 

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí 
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné; 
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní 
usadil se znenadání v póze velmi výhružné 
na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné 
si sedl jen a víc už ne. 

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu 
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané - 
"Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy, 
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane - 
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" - 
Havran děl: "Už víckrát ne." 

Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak 
bez okolků kráká 
bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné; 
velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření 
pták či zvíře, jež si lení v póze velmi záhadné 
na poprsí nade dveřmi - v póze velmi záhadné 
a říká si: "Už víckrát ne." 

Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru 
jako duše v jedno slovo samotářsky zabrané - 
až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to 
až k sluchu: 
"Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne - 
jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne." 
Však havran dí: "Už víckrát ne." 

Zaražen, an na mne hledí s přiléhavou odpovědí, 
říkám si: "Toť bezpochyby pochyt velmi obratně 
od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl, 
takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné - 
pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné, 
jako je: Už víckrát ne!" 

Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání, 
přistrčil jsem křeslo mysle, že mne něco napadne, 
když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu, 
přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné, 
nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné 
"už víckrát ne". 

Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady 
pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne, 
kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři, 
na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné, 
ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné, 
ona víckrát, víckrát ne. 

Zdálo se, že u stínidla houstne světlo od kadidla, 
že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne. 
"Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu 
balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne, 
po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne" - 
však havran děl: "Už víckrát ne." 

"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel, 
synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně - 
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi, 
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne, 
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" - 
havran dí: "Už víckrát ne." 

"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel, 
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne, 
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji 
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine, 
jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine" - 
havran dí: "Už víckrát ne." 

"Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení, 
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! - 
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři, 
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane! 
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!" 
Havran dí: "Už víckrát ne." 

Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí 
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné; 
oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny, 
lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane - 
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane, 
nevzchopí se - víckrát ne.