Cony z Asimovova pohledu
(esej Isaaca Asimova)

V roce 1972 se v New Yorku konal sjezd milovníků Star Treku (tzv. con). Byl jsem pozván a zúčastnil jsem se. V roce 1973 se v New Yorku konal druhý con. Byl jsem pozván a zúčastnil jsem se. V roce 1974 se v New Yorku konal třetí con. Byl jsem pozván a zúčastnil jsem se. V roce 1975 se v New Yorku konaly hned dva cony, a já se zúčastnil obou. V roce 1976... taktéž. Z nějakého důvodu to mnoha lidem (ať už přátelům či cizím) připadá zvláštní, snad i legrační. Nebo se alespoň začnou pochechtávat, když to zjistí. Je zřejmé, že si takový con představují jako setkání bandy vřeštících a poskakujících prepubertálních děvčat. Nuže, na conech opravdu bývají prepubertální děvčata, ale nevřeští a neposkakují. Také tam nebývají samy. Kromě nich tam jsou navíc ještě prepubertální kluci, dospívající holky, dospívající kluci, dospělé ženy a dospělí muži. A v každém případě jich je obvykle víc, než kolik předpokládali organizátoři akce - minimálně na prvních dvou conech. Na první bylo očekáváno 250 lidí a přijely dva a půl tisíce. Na druhý sjezd se organizátoři rozhodli nenechat se zaskočit a zajistili prostor pro čtyři tisíce - a přijelo sedm tisíc. Na třetím sjezdu bylo čtrnáct tisíc lidí a v roce 1975 potom sedm tisíc na každém ze svou conů, které byly jen měsíc po sobě. Byl tam zmatek? Ani dost málo. Bylo tam přirozené nepohodlí, vyplývající z nutnosti postarat se o víc lidí, než s kolika se počítalo; ale nikdy jsem neviděl (za celou tu přiměřeně dlouhou dobu, kdy se účastním všech možných druhů sjezdů - scifistických, vědeckých, obchodních) tak rozumnou, spořádanou a dobře naladěnou skupinu lidí, jako na těchto conech o Star Treku. Zvlášť z druhého conu mám jednu vzpomínku - byla tam soutěž o nejlepší kostým, a místnost, kde se program odehrával, byla od obzoru k obzoru zaplněna davy dychtivých Trekkies, kteří sledovali soutěžící s veškerou možnou vážností a úctou. Vzpomínám si na obecenstvo na přednáškách, například na těch mých. Mluvil jsem jednou i ke zhruba třem tisícům lidí, v sále s místy pouze k stání, a dostávalo se mi naprosté pozornosti. Když přednáška skončila a přišel čas diskuse, část lidí se seřadila před dvěma mikrofony v popředí sálu a čekali až na ně přijde řada, zatímco zbytek sálu zůstal v naprostém klidu. A úplně nakonec přišla na řadu autogramiáda, vytvořila se dlouhá fronta a lidé trpělivě čekali i půl hodiny a víc, aby se ke mě dostali. To tedy byli Trekkies, ti předpokládaní vřeštící a poskakující dvanáctiletí. Ani náhodou. Byli to lidé všech věkových skupin, kteří se podíleli na onom kouzlu, které se kolem Star Treku vytvořilo. Lidé, kteří se stali součástí toho nejsofistikovanějšího příkladu science fiction na televizních obrazovkách. Lidé, kterým Star Trek tak trochu ovlivnil životy. Trekkies jsou inteligentní, zvídaví a angažovaní lidé, s nimiž je radost být, ať už je jich kolik chce. Proč by se jinak zajímali o Star Trek, inteligentní, zvídavý a angažovaný televizní seriál? Jen jednou jsem se dožil toho, že na jednom z těchto conů byl narušen všeobecný pořádek a klid: ve chvíli, kdy se tam na chvíli ukázal pan Spock (no dobře, přesněji tedy Leonard Nimoy). Tehdy opravdu některé mladé dámy vřeštěly - ale konec konců, občas je také třeba nechat trochu provětrat hormony.