Matt Jefferies a jeho Enterprise

Kariéra technického výtvarníka a návrháře Star Treku začala pro Waltera 'Matta' Jefferiese tím, že navrhl Enterprise. Tvary a prvky, které vymyslel, byly převzaty konstruktéry lodí v navazujících filmech a rovněž autory nových seriálů vycházejících ze Star Treku. Tomu se dá říkat zatracený úspěch. Jak se ale Jefferies vůbec ke Star Treku dostal? "Tuhle otázku mi už položili několikrát: proč se studio rozhodlo že jsem ten pravý pro tuhle práci. Bylo to kvůli mým zkušenostem v aeronautice - čtyři roky jsem byl technikem na zkušebních letech, hodně jsem nalétal na stíhačích, měl jsem vlastní pilotní průkaz. Taky jsem byl leteckým ilustrátorem, nutno říct že úspěšným, protože jsem při tom rozhodně hlady neumíral. Tak jsem se k té práci dostal, a s Genem jsme si hned padli do noty skrze naše společné zkušenosti z druhé světové. I když jsme ji prožili každý na jiném konci světa." Když Matt Jefferies začal pracovat na prvním pilotním dílu The Cage, neměl k dispozici doslova nic. Měl přitom za úkol navrhnout vzhled celé lodi a její můstek (zbytek měli tehdy na starosti návrháři Franz Bachelin a Pato Guzman). Ve svém přístupu ke Star Treku se snažil být tak praktický, jak to jen šlo. Roddenberry o své lodi věděl prakticky všechno, jen ne to, jak si ji vlastně představuje. Nemohl tak dát Jefferiesovi žádné praktické pokyny ani mu naznačit směr - takže na Jefferiese spadl právě ten těžký úkol vzít Genovy představy a dát jim hmotnou formu. Podle Jefferiese si byl Roddenberry prakticky jistý jen jedinou věcí: že za žádnou cenu nechce, aby Enterprise připomínala nějakou raketovou loď ze šedesátých let. "Popsal mi smíšenou posádku sto až stopadesáti lidí, cestujících vnějším vesmírem fantastickou, neslýchanou rychlostí a bez toho, aby si museli lámat hlavu s gravitací. Přímo zdůraznil, že nechce žádná kormidla, křidélka, žádné kouřové stopy, plameny trysek, prostě žádnou raketu." Jefferies prý tehdy zašel tak daleko, že si opatřil staré comicsy o Flashi Gordonovi a Bucku Rodgersovi, aby měl vždy po ruce příklad, jak to udělat nemá. Od přátel z NASA (tehdy ještě NACA) si opatřil též tehdejší návrhy vesmírných lodí - Boeing, Lockheed, Douglas - připíchl si je na prkno a řekl si: Tak přesně tomuhle se chci vyhnout. "Aby na obrazovce vznikla ta požadovaná iluze rychlosti, věděl jsem, že nám nezbude než dělat průlety. Nemůžete vyvolat zdání rychlosti tím, že vezmete auto, letadlo nebo cokoliv, držíte to a posunujete za tím pozadí. Prostě to nefunguje. Ta věc se musí vynořit někde v nekonečnu, prolétnout kolem vás a zmizet na opačné straně. Proto jsem chtěl udržet jednoduchý, ale snadno rozlišitelný tvar - něco, co poznáte na první pohled." V příštích třech týdnech Jefferiesova frustrace stoupala, protože nebyl stále schopen se k něčemu dobrat. Konečně přišel na něco, čeho se mohl chytit. Vzhledem k tomu, že loď měla být schopná obrovských rychlostí, musela mít strašlivě silné motory - a pobyt v jejich blízkosti by mohl být nebezpečný nebo dokonce škodlivý. Jefferiese tedy napadlo vzít motory a vystrčit je ven, mimo loď. Zapracovala tu trochu i jeho letecká dušička - pojal motory jako něco, čemu letci za války říkali QCU, quick change unit, tedy rychle výměnná jednotka. To je zařízení, které lze z letadla při poruše bleskově vyjmout, nahradit jiným a dát se hned na cestu. Tak vznikly gondoly motorů - ale samotný tvar trupu se rodil ještě podstatně déle. Jeden z původních návrhů umísťoval motory ve tvaru obrovského prstence na konec dlouhé stopky, na jejímž opačném konci byla kabina posádky. Při návrhu jejího tvaru se chtěl Jefferies vyhnout talíři, kvůli klasické talířové horečce padesátých let, kdy létající talíře doslova zamořily sci-fi žánr. Navrhoval původně kouli, která je do vakua ideálním tvarem vzhledem k rozložení vnitřního pnutí - ale koule byla příliš baňatá a působila neohrabaně. Jefferies ji tedy zkusil zploštit, pak ještě jednou zploštit, a... nakonec tedy stejně vznikl talíř. Dohodnout se s Gene Roddenberrym nebylo snadné. Genovi se líbil kousek toho, kousek onoho, a tak Jefferies své návrhy porůznu slepoval dohromady, kombinoval, předělával a upravoval. V průběhu tohoto procesu vznikl kupříkladu i prvotní tvar klingonského křižníku, který se v seriálu objevil později.

Konečně Jefferies přišel s něčím, co se zamlouvalo i jemu samotnému. Udělal barevný nákres a odkvačil s ním do dílny, kde mu vyřízli talíř a sekundární trup z balzy. Na gondoly motorů bohužel balza nezbyla a tak práce na modelu měla počkat do zítra, než přivezou další. Jefferies byl však netrpělivý a řekl: "Tak to prostě udělejte z tamté březové tyče." Tím byl model vyřešen, pak už jen přidali očko s provázkem na zavěšení. To se však Jefferiesovi málem vymstilo. "Když Gene a lidi z NBC přišli - tuším že jich bylo tak osm - ukázal jsem jim barevný nákres a řekl, 'Jestli se vám líbí tohle, co teprve model', a vytáhl jsem ho. Gene ho vzal za špagátek a ten model se okamžitě převrátil vzhůru nohama, protože gondoly motorů byly z těžšího dřeva. Genovi se to líbilo víc, mě ne. To byla jedna z našich největších hádek, ale vyhrál jsem ji. No a když potom seriál přišel na obrazovky, Enterprise otiskli na obálku časopisu TV Guide - samozřejmě vzhůru nohama." I když byl tvar lodi konečně vyřešen, Jefferiesova práce neskončila. Měl teorii, že vesmír je extrémně nepřátelské prostředí a proto je nesmysl dávat jakékoliv zařízení na trup zvenčí. Z čehož logicky vyplývalo, že trup musí být hladká, jednolitá skořápka a opravitelné části musí být možno opravit zevnitř. "Věčně jsem se musel hádat s někým, kdo chtěl na té lodi víc povrchových detailů," vzpomínal pak. Další výhodou hladkého povrchu byla i skutečnost, že dobře odrážel světlo - a to tehdy rozhodlo, že by loď měla být bílá. Jefferies předpokládal, že absence atmosféry ve vesmíru umožní tvůrcům hrát si s barevným světlem v závislosti na barvě hvězdy, v jejíž soustavě se příběh odehrává. Jefferies přišel i s jinými zajímavými nápady. Jeden z nich stál u zrodu slavných Jefferiesových průlezů, tedy servisních šachet, z nichž je opravářům přístupné vnitřní zařízení lodi. Bylo to řešení můstku: kolem dokola můstku, skryta za zdí, vedla podle Jefferiesova návrhu servisní chodba, která umožňovala opravovat terminály za chodu, aniž od nich musela obsluha byť jen vstát. Někteří lidé by rádi věděli, jak vlastně vzniklo slavné registrové číslo Enterprise, NCC-1701. I v tom měl prsty Matt Jefferies. "Potřeboval jsem jednoduché číslo, které lze snadno rozeznat. To znamenalo vyřadit trojku, šestku, osmičku a devítku. Nemyslím že by si někdo spletl jedničku a sedmičku, nebo nulu. Takže vyšlo sedmnáct, jako sedmnáctý typ lodi, a nula jedna značilo první vypuštěnou loď té třídy, prvního ptáka v hejnu." Možná to mělo i něco společného s faktem, že Jefferiesovo letadlo mělo registrační číslo NC-17740, ale kdo by mu to konec konců mohl zazlívat. Jefferies ovšem tvrdí, že je to pouhá shoda okolností. "NC bylo podle mezinárodních dohod označení amerických obchodních letadel. Rusko zase mělo čtyři C, tedy CCCC. Bylo by celkem rozumné předpokládat, že pro jednu zemi by byla stavba něčeho tak obrovského ve vesmíru příliš nákladná, takže jsem spojil americké a ruské označení a dostal jsem NCC." Co se týče můstku, bylo dopředu pevně dohodnuto, že bude kruhový. Tím bylo ovšem nutno vyřešit otázku, jak se dovnitř dostane kameraman a štáb. Jefferies vypracoval podrobný model můstku (a později i všech ostatních prostor Enterprise), v němž navrhl část můstku odsouvací. "Samozřejmě, každý režisér měl snahu dělat třistašedesátistupňové záběry. Říkali jsme jim, že to stejně skončí ve střižně na podlaze, ale nedali si říct a každý si to mermomocí vyzkoušel." "Při návrhu můstku jsem předpokládal, že posádka bude pracovat podle námořního modelu - to znamená obvykle na tři směny, čtyři hodiny práce, osm hodin volno. Ten terminál tedy musí být pohodlný, aby se obsluha nemusela po ničem natahovat a vše měla v dosahu. Všechny obrazovky musí být v pravém úhlu k ose pohledu očí." "Chtěl jsem mít panely celé černé, abych je mohl podsvítit - což je zhruba přesně to, co jsme nakonec udělali. Udělal jsem nákres každého panelu, nechal si ho překopírovat na negativ, vybarvil a upevnil pod tmavé sklo. Na jedné straně můstku jsem to pořád ještě připravoval, zatímco na druhé už se točilo." Jefferies se podílel i na dalších věcech ve Star Treku - nejen navrhl upravenou podobu místností, tak jak se objevila v seriálu, ale také má na svědomí řadu rekvizit a dokonce i planetární kulisy. Právě on přišel se slavnými skálami ze stříkaného pěnového polystyrénu, jimiž nahradil předchozí nepraktické a prakticky nepoužitelné laminátové kulisy, které muselo šest chlapů tlačit na kolečkách. Podílel se též na návrzích interiérů raketoplánu Galileo, který se v seriálu nejednou objevil. Původně navrhl i jeho exteriér - elegantní proudnicovitý tvar s odsouvacím bokem podobně jako u výsadkových helikoptér se však bohužel ukázal jako příliš nákladný a komplikovaný pro tehdejší výrobce kulis.

Na moderní seriály a filmy ze světa Star Treku se Jefferies nedívá. "Odpadl jsem už u prvního filmu. Pozvali mě tehdy na promítání. Usnul jsem u toho. John Dwyer, který seděl na druhé straně projekční místnosti, si toho všiml a řekl 'Matte, vstávej.' Naštěstí byl jediný v místnosti, kdo mě znal. Gene se mě pak ptal, jak se mi film líbil, a já mu řekl, že vzali můstek mé lodi a udělali z něj halu v hotelu Hilton. A od té doby jsem se nedíval. Vzdal jsem to." Přesto ho ale hřeje vědomí, že mnohé z jeho nápadů a konceptů se ze Star Treku přenesly i do nových seriálů a filmů.