Scénář Harlan Ellison
Režie Joseph Pevney
Hudba Alexander Courage

Hvězdné datum 3134.0: Doktor McCoy se nechtěně předávkuje experimentálním lékem a upadne do psychotického stavu. V záchvatu šílenství použije prastarou časovou bránu na právě zkoumané planetě a pronikne do historie Země. Vzápětí Enterprise zmizí z oběžné dráhy. Kirk a Spock nemají jinou možnost, než se pokusit napravit dějiny.

---

---

 Tento příběh jako hotová epizoda přinesl Star Treku prestižní cenu Hugo za rok 1968. Původní scénář Harlana Ellisona byl naproti tomu oceněn Americkou scénáristickou asociací jako nejlepší dramatický televizní scénář v letech 1967-1968.

 Původní scénář Harlana Ellisona se od konečné verze v mnoha bodech liší a fanoušci se dodnes nemohou shodnout, která verze je vlastně lepší. Traduje se, že Ellison poté, co viděl hotovou epizodu, s Roddenberrym několik let nemluvil.
Jedním z rozdílů je absence McCoye coby hybného bodu. V originále je to jen řadový člen posádky Beckwith, který je vážně závislý na drogách a tak trochu (dost) úchylný. Strážce Věčnosti zde není stroj-bytost, ale mimozemšťané ovládající technologii cest časem. Bezdomovec Rodent, který se v natočeném příběhu vypaří phaserem, je v Ellisonově scénáři jednonohý veterán z první světové a pomáhá Kirkovi se Spockem Beckwitha najít.
Klíčovým rozdílem je však to, že v originále to není Kirk, kdo zabrání záchraně Edith. Je to Spock. Tento konec, jakkoliv romantický, bohužel nebyl v rámci Star Treku použitelný z jednoho prostého důvodu: divák by sice s Kirkem soucítil, ale už by ho v příštích epizodách nikdy nedokázal přijmout jako hybnou sílu událostí.
Ellisonův scénář vznikal v době, kdy ještě nebyly žádné natočené příběhy kromě prvních dvou pilotních dílů - neměl tedy k dispozici žádný vzor, podle nějž by mohl postavy vykreslit.

 Tato epizoda obsahuje jednu z nejbrutálnějších chyb v českém překladu Star Treku; v tomto případě bohužel ne díky neschopnosti, ale kvůli svévolnému, rádoby vtipnému zásahu do scénáře, který z Edith Keelerové - ženy, která se narodila o tři sta let dříve, dělá Edith Keelerovou - zlomyslnou jedovatou štětku v nejhorší tradici devadesátých let. Tam, kde původní Edith projevuje talent vcítit se do člověka a odhadnout jeho podstatu, česká Edith posílá Spocka k lopatě. To se zase jednou někomu něco povedlo...

 Kirk v této epizodě čelí velkému osobnímu dramatu. Ztratil Enterprise, ale okamžitě nalezl ženu, která je jejím živoucím obrazem: po všech stránkách dokonalé nitro uvnitř dynamického a nezlomného zevnějšku. Stojí na pomezí dvou světů: obětovat Edith pro Enterprise, nebo Enterprise pro Edith, jestliže jsou obě stejně dokonalé?

 Písnička Goodnight, sweetheart, která hraje na pozadí u scény s Kirkem a Edith, byla v některých distribučních verzích (např. na videokazetách) vystřižena a nahrazena jinou - kvůli neošetřeným autorským právům.

Goodnight sweetheart,
All my prayers are for you.
Goodnight sweetheart,
I'll be watching o'er you.

Goodnight, sweetheart,
till we meet tomorrow.
Goodnight, sweetheart,
sleep will banish sorrow.

Tears and parting
may make us forlorn,
But with the dawn,
a new day is born.

So I'll say good night, sweetheart,
Though I'm not beside you,
Goodnight, sweetheart,
Still my love will guide you,

Dreams enfold you,
in each one I'll hold you.
Goodnight, sweetheart,
Goodnight.

 Co vyvolalo u McCoye takovou paranoickou reakci? Lze z jeho blábolení o šití a jehlách soudit, že si snad před službou četl nějaké materiály o historických lékařských postupech?

 Edith láká Kirka v roce 1930 na film s Clarkem Gablem. Clark Gable však začal pořádně hrát až v roce 1931 a status hvězdy získal až koncem třicátých let. Edith to s tím svým vizionářstvím tak trochu přehání. Člověk má skoro pocit, že ona sama je ztracená návštěvnice z jiného času.

 Obrazy z dějin, které Strážce promítá, jsou ve skutečnosti vypůjčeny z historických filmů.

 Jméno hlavní hrdinky, Keeler, má jistou symboliku. Keel je anglický výraz pro kýl lodi, tedy útvar, který se táhne po celé délce plavidla a je jeho hlavním konstrukčním prvkem. Prvkem, který buď udrží loď pohromadě, nebo způsobí její zničení.

 Mladá britská hvězda Joan Collins je opravdu tatáž osoba jako představitelka hlavní záporné hrdinky seriálu Dynastie - samozřejmě o kousek mladší.

 Kulisa Strážce Věčnosti rozhodně nenadchla všechny zúčastněné. Někteří lidé ze štábu ji označovali jako "velkou koblihu"

 Jaký bude osud Strážce Věčnosti v budoucnu? Zdá se vcelku logické, že planeta bude Federací dána do karantény a užívání zařízení bude povoleno pouze vědeckému personálu tak, aby nemohlo dojít k žádným chybám v časové linii."

 Osud Edith je jedna velká ironie: žena, která bojovala za zlepšení světa a věřila v lepší budoucnost, musela zemřít, aby byl svět zachráněn a tato budoucnost mohla být dosažena. Člověka to až děsí: kolik velkých osudů se kolem nás takto odvíjí v každém okamžiku našeho života, aniž bychom o nich měli nejmenší tušení? Kolik dobročinných organizací je tajně řízeno zločinci a kolik ušlechtilých myšlenek je zástěrkou pro boj o moc, aniž by to jejich propagátoři tušili? Jak může smrt jediného člověka ovlivnit budoucnost? Nebude to, že jsme dnes právě my uskočili před autem, během příštích deseti let znamenat zkázu naší země? Právě tyto znepokojující myšlenky jsou tím, co z Města na pokraji Věčnosti dělá jednu z nejpopulárnějších epizod Star Treku.

Hvězdné datum 3134.0: Enterprise zkoumá planetu, která se nachází v centru podivných časoprostorových poruch, a snaží se tyto poruchy zmapovat. Sulu je zraněn zkratem v ovládání kormidla a upadne do komatu. Vynechává mu srdce. McCoy se rozhodne na něj aplikovat kordrazin, nový a ještě relativně nevyzkoušený lék. Sulu se okamžitě probere - jenže vtom přijde další turbulence, s lodí to hází sem a tam a McCoy si při tom nešťastnou náhodou aplikuje zbytek ampule kordrazinu. To znamená zhruba stonásobek obvyklé dávky... Typickým projevem předávkování kordrazinem je paranoia a hysterie - a nešťastný McCoy skutečně zavřeští, s hysterickými výkřiky vyběhne z můstku a ztratí se kdesi v chodbách lodi.
Než se McCoye podaří nalézt, doktor unikne z lodi transportérem. Výsadek na povrch ho zprvu nemůže najít - ale zato najde něco daleko důležitějšího. Něco, co vypadá trochu jako nějaká zbloudilá součástka ze Stonehenge: hrubý ovál z podivného kamene, s kruhovým otvorem uprostřed. Časoprostorové anomálie, které se soustředí kolem této planety, vycházejí právě odtud. Vyjde najevo, že ta věc je Strážce Věčnosti, inteligentní časoprostorový portál, starý minimálně celé miliony let.
Časoprostorový portál. Zatímco se všichni rozplývají nad tou myšlenkou, McCoy využije nestřeženého okamžiku a vyrazí ke Strážci. Je chycen a Spock ho uspí vulkanským nervovým chvatem. Pak se vrátí ke Strážci. Kirk spekuluje o možnosti vzít Kostru zpět časem a zabránit tomu, aby se mu ta nehoda s kordrazinem stala - jenomže Strážce věčnosti, zdá se, je nastavený pouze na rychlopřevíjení a vybrat si na jeho "obrazovce" nějaký konkrétní den je nemožné. Spock tedy alespoň zaznamenává historické události na trikordér.
McCoy se zatím téměř okamžitě opět probere - zdá se, že kordrazin dělá s metabolismem takové věci, že i vulkanské chvaty se mohou jít schovat - a tentokrát se mu podaří dosáhnout brány včas. Proskočí kamenným kruhem a vzápětí zmizí Enterprise z oběžné dráhy. McCoy nějak změnil dějiny a způsobil, že časová linie, v níž byla založena Flotila a postavena Enterprise, se nikdy neudála...

Existuje jediná možnost jak věci napravit: s pomocí trikordéru Spock zaměří nejvhodnější okamžik ke vstupu do minulosti a vzápětí se tam spolu s Kirkem vydá, aby opravili to, co McCoy pokazil. Nemají velkou šanci - mohli McCoye minout o několik týdnů a o mnoho kilometrů. Ale je to jediná šance, kterou mají. Vynoří se na ulici blíže neurčeného amerického města, soudě z architektury a techniky zhruba kolem roku 1930. Spockovy špičaté uši a Kirkova snaha získat místní oblečení na sebe rychle upoutají nežádoucí pozornost policejního strážníka, ale není to nic, s čím by si Spockův vulkanský chvat neporadil. To však přivolá další pozornost a Kirk se Spockem se musí dát na útěk. Zachrání se až ve sklepě nedalekého domu, kde se převléknou. Zaskočí je tam však jiná nezvaná návštěvnice - mladá, nepříliš krásná, ale zajímavá dívka jménem Edith Keeler, která v domě vede dobročinnou misii. Pro podobné typy v nesnázích má slabost, takže Kirkovi se Spockem nabídne práci a zařídí ubytování. Zdá se, že našli spřízněnou duši. Teď ještě najít McCoye...
Vyjde najevo, že Edithiny názory jsou nanejvýš netradiční. Káže lidem o lepším světě budoucnosti, o zkrocení atomu, o cestách vesmírem a o blahobytu mezi hvězdami. Kirka to nepokrytě fascinuje: tato žena se vlastně narodila o stovky let dřív než měla.

Dny utíkají a McCoy stále nikde. Spock se pokouší sestavit počítač z primitivních součástek třicátých let - s nevalným, ale přece jen určitým úspěchem.
Edith začíná něco tušit: Spock se chová velice divně a Kirk ho v tom podporuje - nemluvě o té monstrózní jiskřící mechanické věci, která se pozvolna rozrůstá po jejich pokoji. Jsou oba velice zvláštní, stejně jako vše, co s nimi souvisí; a Edith si nemůže pomoct, začíná k nim cítit jakousi náklonnost. Zvláště ke Kirkovi. A ta náklonnost začíná být oboustranná.

Nakonec se Spockovi podaří sestrojit funkční paměťové obvody a analyzovat záznamy v trikordéru. Jsou tu však dva protikladné záznamy: podle jednoho Edith Keeler ještě toho roku zahynula při autonehodě, podle druhého pokračovala v kariéře sociální pracovnice, stanula v čele humanitární organizace a roku 1936 jednala s presidentem Rooseweltem. Právě v tom okamžiku se Spockův provizorní paměťový terminál zkratuje a nelze už zjistit, která z těch časových linií je ta správná. Jedna věc je však jasná: Edith je onen zlomový bod, od nějž se vše odvíjí. Její smrt buď budoucnost zničí, nebo zachrání.
McCoy mezitím dorazí do téhož času, stále trochu blouzní, ale už je v poněkud lepším stavu. Aniž by Kirk a Spock něco tušili, Edith ho nalezne a ubytuje přímo v misii, kde o něj pečuje.
Několik dní poté Spock konečně znovu rozchodí počítač a odhalí správnou časovou linii. Edith musí zemřít! Ve světě, kde zůstala naživu, se zapojila do pacifistického hnutí, stala se jeho vůdkyní a oddálila tak vstup Spojených států do války. Tak nacistické Německo dostalo dost času, aby dokončilo experimenty s těžkou vodou, vyvinulo jadernou bombu jako první a vyhrálo druhou světovou válku. V důsledku toho nikdy nedošlo k rozvoji vesmírných letů ani k založení Federace. A podle všeho to byl právě McCoy, kdo zabránil smrti Edith a tohle všechno způsobil.
A nebo ještě hůř: mohl to být Kirk, který přišel do minulosti najít McCoye. Nešťastný kapitán totiž zjišťuje, že tu zvláštní tmavovlásku začal milovat.

Edith o McCoye pečuje tak dlouho, až se lékař opět vrátí do jakž takž normálního stavu. Když si Edith potom večer vyrazí s Kirkem do kina, zmíní se kapitánovi o svém podivném pacientovi - a na Kirka to zapůsobí opravdu pozoruhodně. Vyrazí zpět k misii, hulákaje na procházejícího se Spocka; a u dveří se oba div nesrazí s McCoyem, který (jako správný lékař) nedbal Edithiných příkazů a vyrazil si na procházku. Tři staří přátelé se objímají a jsou nadšení z nenadálého setkání. Edith se na ně chvíli se zvědavostí dívá, pak neodolá a vyrazí přes silnici k nim. Má oči jen pro Kirka a jeho přátele, což se jí stane osudným. Okouzlena obrazem štěstí, který se jí naskýtá, vkročí přímo pod kola nákladního auta. McCoy jí chce vyrazit na pomoc, ale Kirk ho - se zoufalým výrazem v obličeji a neskutečnou hořkostí v srdci - strhne zpátky.
A to, co bylo, je tu opět.

Kirk, Spock a McCoy se vrátili zpět do svého času. Vše je tak, jak bylo před McCoyovým odchodem. Vlastně ne, něco je jinak. V Kirkovi v tu chvíli něco navěky zemřelo... truchlí nad marnou smrtí své nenadále nalezené a nenadále ztracené životní lásky. A tady, v truchlivých ruinách Města na pokraji Věčnosti, není dobré místo pro truchlícího člověka.
Ale jednou si snad i on uvědomí pravdu: Edith nezemřela nadarmo. Svou smrtí zachránila miliardy lidí. A co víc - byla jedinou ženou, které kdy muž téměř nabídl za lásku celý vesmír.

McCoy: "Vháááá! Vrazi, zabijáci! Nedostanete mě, radši vás zabiju! Vrahouni! Vrazi!"

Spock: "Je to značně staré. Řádově miliony let."

Kirk: "Tak co je to?"
Strážce Věčnosti: "Otázka. Už od dob, kdy vaše slunce vzplálo na obloze, dávno předtím, než se zrodila vaše rasa, zde čekám na otázku."
Kirk: "Co jsi zač?"
Strážce: "Jsem Strážce Věčnosti."
Kirk: "Jsi stroj nebo bytost?"
Strážce: "Jsem obojí a přitom ani jedno. Jsem svým vlastním začátkem, jsem svým vlastním koncem."

Kirk: "Nezvykle lákavé, že? Projít skrz, ztratit se v jiném světě."

Strážce: "Vaše loď, váš počátek, vše co jste znali, je pryč."
Kirk: "McCoy nějak změnil historii..."
Scotty: "Takže jsme tady uvízli?"
Spock: "Bez minulosti, budoucnosti..."
Uhura: "Kapitáne... já mám strach."

Spock: "Krádež, kapitáne?"
Kirk: "No, prostě... bohatým sebereme a chudým dáme... později."

Policista: "No?"
Kirk: "Vy jste policista... já... poznávám tradiční výstroj."
Spock: "Říkal jste, že nebude těžké to vysvětlit."
Kirk: "Můj přítel je očividně Číňan. Vidím, že jste si všiml jeho uší. To se dá také snadno vysvětlit..."
Spock: "Snad ta nešťastná nehoda, kterou jsem měl v dětství."
Kirk: "Ta nešťastná nehoda, kterou měl v dětství. Uvízl hlavou v kombajnu... na rýži. Ale naštěstí žil poblíž americký misionář, který v civilu býval, uh... zručným plastickým chirurgem..."
Policista: "Tak dost, tak dost! Odhoďte ty hadry! Dejte ruce na zeď a rozkročit!"

Kirk: "Občas jste docela lidský."
Spock: "Pochybuji, že máte právo mne urážet, dokonce i jako můj velící důstojník."

Kirk: "Nelze něco jako počítač postavit zde?"
Spock: "V této kultuře pozinkovaných elektronek?"

Kirk: "Sklapni! Chci slyšet, co bude říkat."

Edith: "Jestli jste flákači a nedokážete se vzdát chlastu - nebo toho, co z vás dělá to, co jste - zmizte."

Kirk: "Máme kutloch."
Spock: "Cože máme?"
Kirk: "Místo na spaní."
Spock: "No, to jste mohl říct rovnou."

Spock: "Kapitáne, chcete po mě, abych pracoval s vybavením, které jen o málo předčí kamenné nástroje."

Edith: "Co... Co má být tohle?"
Spock: "Snažím se, madam, sestavit mnemonický paměťový obvod pomocí kamenných nožů a medvědích kůží."

Edith: "Netvařte se jako neviňátka. Všichni víme, že sem nezapadáte."
Spock: "A kam podle vás patříme, slečno?"
Edith: "Vy? Patříte k němu - jako byste spolu byli odjakživa a budete navždycky. A vy... vy patříte někam jinam. Nevím kam nebo jak, ale nakonec to zjistím."

Kirk: "'Chci vám pomoct...' Asi za sto let napíše slavný romanopisec klasické dílo na toto téma. Stavěl tato slova dokonce nad vyznání lásky."
Edith: "Za sto let? Kdo to je? A odkud pochází? Nebo bude pocházet?"
Kirk: "Bláznivá otázka. Chcete bláznivou odpověď? Z planety, obíhající tamtu vzdálenou hvězdu, nalevo, v pásu Orionu."

Spock: "Podle toho, zda přežije nebo zemře, se změní celé dějiny."
Kirk: "A McCoy..."
Spock: "Je náhodný prvek."

McCoy: "Ty! Co je tohle za planetu?"

McCoy: "Všechna ta bolest! Řezali a sešívali lidi jako hadry. Jehly a šití... ta příšerná bolest!"

McCoy: "Vědomě jsi mě zastavil. Mohl jsem ji zachránit. Víš co jsi právě udělal?"
Spock: "On to ví, doktore. On to ví."

Kirk: "K čertu, vypadněme odsud."